Hlas z nebe
Chci vydat svědectví o mém osobním setkání s živým Pánem Ježíšem Kristem, a proto prosím Pána o Jeho vedení a moudrost, aby toto svědectví nebylo jen skladbou slov, ale mohlo oslovit alespoň někoho z těch, kdo je budou číst. Vyrůstala jsem v tradiční evangelické rodině, navštěvovala jsem hodiny náboženství, chodila v neděli do nedělní školy a v našem evangelickém kostele v Krnově, jsem byla konfirmována. Můžu říci, že patřím mezi nejstarší členy našeho sboru, ani ne tak věkem jako délkou členství ve sboru.
Po absolvování pedagogické školy jsem si zvolila povolání učitelky mateřské školy. V tehdejším režimu se neslučovalo povolání učitelky s vírou v Boha, a protože jsem měla moc ráda děti a zamilovala jsem si svoje povolání, ukryla jsem svou víru hluboko ve svém srdci a stala jsem se „tajnou“ evangeličkou. Věřila jsem v Boha, ale nežila jsem s Bohem a neřídila se vždy Jeho přikázáními. Bylo to spíš jenom vědomí, že je Bůh. Když bylo zle, modlila jsem se a prosila o pomoc, a když bylo dobře, zapomínala jsem. V mých představách byl Bůh někde daleko, vždy trestající, hněvivý a hrozný. Léta plynula a nic lidského mi nebylo cizí, jak by řekl básník, a já jsem hledala lásku, která by mě stále naplňovala, a smysl života, ke kterému bych se upnula. Hledala jsem to v dětech, přírodě, v kultuře, poezii, knihách, a stále jsem nenacházela. Pak přišla rodina, mé vlastní dvě děti, a čas plynul ve všedních radostech a starostech. A pak přišla zlá a vážná nemoc. Dlouho nade mnou stáli lékaři a nevěděli si rady. Trpěla jsem hroznými stavy, kdy mě svírala na prsou železná obruč bolesti, nemohla jsem dýchat, dusila jsem se a popadal mě nesmírný děs a hrůza. Sanitky mě odvážely z obchodů, z ulice, z nádraží, a lékaři nade mnou stáli bezmocní. Po mnoha vyšetřeních a pobytech v nemocnici zněla diagnóza: Zúžení kmenů všech věnčitých tepen. Nakonec mě postavili před rozhodnutí: Operace srdce a cév. Bylo to v Brně na sklonku roku 1991, kdy jsem s panem docentem měla určit termín operace. A najednou mi přišla myšlenka: Když ti Bůh nepomůže, nepomůže ti žádný lékař.
Ta myšlenka byla tak silná, že jsem v té chvíli požádala o odklad operace. V té době jsem byla v Brně u své dlouholeté přítelkyně, a ta, když mě viděla v jakém jsem stavu, zavedla mě k léčitelce. Bylo zvláštní, že tato léčitelka mi zcela správně určila diagnózu, pomocí virgule, která se kolem mě otáčela. Musela jsem se postavit na spirálu, a ona ze mě pomocí rukou ohřátých nad svíčkou „snímala“ nemoc. Tehdy jsem ještě netušila, že jsem v moci okultních praktik. Při mé druhé návštěvě u léčitelky jsem si všimla na stěně ukřižovaného Ježíše. A najednou jsem v duchu začala říkat: Pane Ježíši, jsi-li opravdu živý, tak Ty teď víš, že nevěřím této ženě, co tady se Mnou dělá. A jsi-li opravdu živý Bůh, tak teď Tebe prosím, pomoz mi!“ A jela jsem domu s rozhodnutím, že tam už víckrát nepůjdu. Zdánlivě se nic nestalo, ale jenom zdánlivě Doma jsem si všimla, že záchvaty už nejsou tak časté a děsivé a že už mohu vyjít tři schody, aniž bych musela dlouho odpočívat. Ptala jsem se sama sebe, co se stalo. A najednou jsem zcela zřetelně slyšela tichy a jemný hlas, který řekl: „Prosila jsi mě a já jsem tě slyšel.“
Zasáhlo mě to jako blesk a já si uvědomila, že je to mé setkání s živým Pánem. V okamžiku, kdy jsem byla úplně na dně, zoufalá, kdy jsem se spolehla jen na Něho, Bůh mě vyslyšel. Prožila jsem ten úžasný zázrak Ježíšovo uzdravení. V Krnově jsem pak navštívila svého kardiologa; ten se zlobil, že jsem odložila termín operace a potom mi natočil EKG. Dodnes ho vidím, jak stojí s tím papírem v ruce, vrtí nevěřícně hlavou, a říká: „To je neuvěřitelně, to se vůbec nedá lékařsky vysvětlit, ale ono se to zastavilo.“ Nevím, co se zastavilo, nejsem lékař. Ale jedno vím jistě: Prožila jsem zázrak uzdravené, který teď dosvědčují. A navíc jsem přestala brát všechny léky na srdce, a na operaci jsem dodnes nebyla.
A byly vánoce, a v našem kostele „půlnoční“, a co jsem prožila na té půlnoční bohoslužbě, se ani nedá popsat lidskými slovy. Rozhodla jsem se, že začnu v neděli navštěvovat bohoslužby. Když jsem přišla poprvé v Novém roce 1992 do kostela, musím přiznat, že se mi to vůbec nelíbilo. Mladí hráli na kytaru, pořád se usmívali, a já si říkala: Co to udělali z chrámu Páně, kde je úcta, bázeň, tichost, vždyť to je jako bigbít! Tak sem už nepůjdu. Ale Pán Bůh byl milostivý, tak jemně mě přitahoval, a tak jsem příští neděli zase šla. Všimla jsem si, že ti lidé tam mají něco, co já nemám. Vyzařoval z nich takový pokoj a radost. Co je to, ptala jsem se, chci to mít také! A začala jsem pravidelně navštěvovat bohoslužby a potom biblické hodiny. A najednou mi Pán Bůh nastavil „zrcadlo“, kde jsem se uviděla ve své lidské bídě, v hříchu a nahotě před Bohem. A pak přišel veliký pláč a prosba: „Pane, dej mi čas, abych mohla začít nový život s Tebou.“ Vždycky jsem si předtím myslela, že žijí celkem spořádaný a spravedlivý život, nikomu neubližuji, mám ráda cizí děti jako svoje atd. Jak hluboce jsem se mýlila! Na kolenou a v pláči jsem prosila Pána Ježíše o odpuštění svých vín, a požádala Ho, aby vzal můj život do svých rukou. Vyznávala jsem své hříchy, prožila jsem odpuštění a přijala zaslíbení, že jsem se stala Božím dítětem. Prostoupil mě úžasný pokoj a radost. Začala jsem číst Bibli, tu úžasnou knihu knih a začala jsem poznávat Boha a On se mnou jednal. A pravda z Božího Slova mě osvobozovala. A já jsem si uvědomovala, že jsem konečně našla tu lásku, kterou jsem tak usilovně celý svůj život hledala. Tu lásku v Ježíši, kterou tak výstižně popsal ap. Pavel ve 13.kapitole 1.Iistu Korintským. Bylo mi jako poutníku, který po dlouhé a strastiplné cestě došel domů, jako tomu marnotratnému synu, který se vrátil.
Prožívala jsem úžasnou euforii a radost, a každého na potkání jsem chtěla také přivést k Pánu Ježíši. A představovala jsem si, že teď se má klikatá cesta konečně narovná, že to už bude s Pánem Ježíšem jen procházka růžovou zahradou. Opět jsem se mýlila. Přišlo snad nejtěžší období mého života. Rozvod syna, můj manžel se semnou rozváděl a odešel k naší společné přítelkyni, odloučení od dcery, která odešla za otcem, stala jsem se nepřítelem ve vlastní rodině a bláznem (pro Krista). Krátce po rozvodu mi praskla céva v mozku, došlo k operací hlavy, a za necelý rok ještě operace páteře. Bylo toho tolik, že z lidského hlediska to bylo k neunesení. Ptala jsem se: Proč, a proč právě já; a Pán mi ukazoval, že když přicházíme v našich životech k hořkým vodám (Mara, 2.Mojž.15,23-25), reptáni a otázky nejsou k ničemu. Bůh po nás chce čin víry, který uvolní Boží moc. Můj čin víry byl, že jsem se úplně položila do Jeho rukou, v naprosté důvěře, že Jeho vůle je pro mě to nejlepší. Posílilo to moji víru, a Pán Bůh mě přes všechno přenesl ve svém náručí. Jemu buď chvála a dík za všechno!
Co říci na závěr. Děkuji všem bratřím a sestrám, kteří mi pomáhali na cestě za Pánem. Ale můj největší dík patří Pánu
