Rozsvícená baterka
Chtěl bych se krátce podělit se svou zkušeností,
která ve své době výrazně zformovala mou představu o Bohu a Jeho plánu pro můj život. Vyrůstal jsem v křesťanské rodině a odmalička jsem byl veden k Bohu. Pro mé tehdy dětské uvažování byl Bůh samozřejmostí a nechápal jsem, jak v Jeho existenci někdo nemůže věřit.
Coby teenager jsem se rozhodl začít dělat nějaký sport na "vyšší" úrovni a začal jsem v rámci jednoho ostravského týmu trénovat pro závody na horském kole. Tréning to byl dost intenzivní, ročně jsme najezdili i 15 tis. km a každý den jsme trávili v pohybu 1 - 8 hodin. Dokud jsem byl podprůměrný, bylo vše OK, ale s narůstající výkonností se mi objevil významný problém - všechny důležité závody byly výhradně v sobotu. Proč problém? Osobně jsem totiž vždy věřil v jedinečnost biblické soboty, jako odděleného a posvěceného dne, kdy bychom jako Boží následovníci měli dbát na její výjimečnost. V praxi to pro mě znamenalo nejen chození do sboru stejně věřících, ale především vyvarování se práce, učení a všech věcí, které mi v ten den bránily trávit tento zvláštní čas s Bohem. V té chvíli mi začalo pořádné dilema, které testovalo mou tehdejší víru.
Věrnost sobotě se pro mě rovnala věrnosti Bohu samotnému a nic na tom nemění fakt, že jsem její prožívání měl pouze v dosti formální rovině. V cyklotýmu samozřejmě začalo přemlouvání, abych se daných sobotních závodů zúčastňoval, čemuž rozumím, protože v opačném případě jsme oni, ani já sám neviděli motivaci pro tak intenzivní tréning. Na druhou stranu jsem vnímal, že doma rodině opravdu záleželo na tom, abych viděl Boha jako toho, který stojí nad mými osobními sportovními ambicemi. Došlo to až tak daleko, že jsem začal přemýšlet, zda si existenci Boha nenalhávám a zda vůbec existuje. Dá se říci, že přání bylo otcem myšlenky, protože kdyby Bůh neexistoval, neexistovaly by ani jeho nařízení a má cesta k profesionálnímu závodění by byla otevřená. Musel jsem to začít nějak řešit, to dilema mě deptalo. Říkal jsem si, že dám Bohu příležitost, aby mi svou existenci prokázal. Dnes mi to zní skoro rouhavě a ještě teď po těch letech mi běhá mráz po zádech, když na tu záležitost vzpomínám.
Snažil jsem se vymyslet něco proti fyzice, protože jedině v tom jsem vnímal, že Bůh může projevit dostatečně svou nadřazenost nad jasnými a měřitelnými fyzikálními zákony. Vzal jsem tehdy jednu svou svítilnu na tužkové baterie, kterou jsem už roky nepoužíval, protože její žárovka byla prasklá a pro její atypičnost byla nová nesehnatelná. Doteď nevím, proč jsem ji celou už dávno nevyhodil. Do svítilny jsem vložil odpovídající tužkové baterie, jen zcela vybité a otočil jsem vypínačem do stavu zapnuto. Samozřejmě nesvítila. Sedl jsem si na své lůžko a zavřenýma očima jsem na modlitbě vyzval jsem Boha, jestli je, a jestli má pro mě svůj plán, aby ji rozsvítil. Baterka se rozsvítila a to tak intenzivně, že jsem přes zavřené oči (které jsem se bál otevřít) udělala zcela "rudo". Celý jsem se rozklepal a možná minutu jsem fascinovaně hleděl na svítilnu, který tak jasně nesvítila ani jako nová. Následně jsem ji vypnul a zapnul a opět nesvítila. Již nikdy. Tehdy to byl pro mě osobně tak silný zážitek, že si dodnes pamatuji mnohé detaily této zkušenosti.
Nikde jsem se s mým zážitkem bezprostředně nesdílel, protože jsem nechtěl, aby mé okolí vědělo, že jsem pochyboval o Bohu. U známých v Boha nevěřících jsem zase nechtěl zavdat příčinu k výsměchu, protože neuvěřitelným věcem je snazší nevěřit. Můj život poté nabral zcela jiný směr a já se záhy rozhodl svůj vztah s Bohem stvrdit křtem, kterého dodnes nelituji. Boží cesty jsou nevyzpytatelné a já osobně jsem mu vděčný, že mě dokázal nasměrovat z cíle pomíjivého na cíl trvalé hodnoty. Když se totiž sám Pán vesmíru dokázal sklonit i ke mě - tak nepatrnému člověku, nedokážu si představit, že bych o jeho existenci kdy v budoucnu pochyboval...
