Bůh ve válce
Narodil jsem se v Hlučíně. Po Mnichovské dohodě, obsadila německa vojska Sudety a tím i Hlušínsko. Žil jsem nyní tedy v Německé říši. Krátce po mých osmnáctých narozeninách jsem měl v ruce povolávací rozkaz, že musím jít na frontu.
Uprostřed ledna 1945, panovali teploty minus 20°C, začala poslední velká ofenzíva Rudé armády na východní frontě. Za několik dní byla naše frontová linie prolomena. Na frontu byly vyslány jednotky domobrany a poslední rezervy. l naši jednotku postihl stejný osud. Našemu voji bylo přiděleno návrší se zahradnictvím. Měli jsme za každou cenu v počtu čtyřiceti mužů ubránit tento předsunutý styčný bod. Odsud bylo vidět část Krosna na východním břehu Odry. Vytvořili jsme „ježkovité“ postavení s dírami v zemi napravo i nalevo od silnice okolo zahradnictví. Noc na 7. února byla klidná. Sem tam vylétly nějaké světlice. V zákopech jsme byli po dvou mužích. Střídavé musel být jeden na hlídce a druhý si mohl trochu odpočinout skrčený v celtě v rohu Zákopu. O opravdovém spánku se v takové zimě nedalo mluvit. Za ranního svítání mezi 7. a 8. hodinou bylo mlhavé nevlídné. Padal na nás déšť se sněhem. Okolo devíti hodin se skutečně přivalilo sedm těžkých tanků T34, který se pomalu blížily našim pozicím. Gunther, můj kamarád odjistil pancéřovou pěst, zamířil a vystřelil z asi šedesáti metrů na první tank. Trefil sice, ale tak nešikovně, že se granát od tanku odrazil a explodoval v zahradnictví v naší blízkosti. Teď jsem byl na řadě já. Všechno záviselo na mém úspěchu či neúspěchu. S odjištěnou pancéřovou pěstí jsem z krytu vystrčil hlavu a zamířil. Vtom to přede mnou zapraskalo. Ucítil jsem silnou ránu do helmy. Pohybující se hlína v našem úkrytu mne i mého kamaráda úplně zmáčkla dříve, než jsem mohl vystřelit. Všechno trvalo jen zlomky sekund. Tank po první nezdařené střele objevil náš úkryt a zamířil na naši díru své dělo. Tak mohl zaměřovač vystřelit dříve než já z pancéřové pěsti. Co následovalo poté, bylo hotové peklo.
Fronta se pohybovala sem a tam. Německé a ruské dělostřelecké granáty detonovaly zcela v naší blízkosti. A každá detonace způsobovala strašnou bolest v hlavě ve sluchovém ústrojí. Všude zněla palba z automatických zbraní, k tomu řev motorů tanků. V pekle to nemohlo být horší. Když jsem musel do války, věděl jsem, že mnozí z nás padnou. Také já jsem byl připraven. Představovali jsme si ovšem rychlou smrt. Nyní to ale vypadalo následovně: zemřít naprosto bezmocný, zasypaný v zimní vlhkosti, prostě pojít. Takhle jsme si to nepředstavoval. Takové myšlenky mi přicházely na mysl navzdory silným bolestem. Zcela nové v tomto stavu ale bylo, že jsem si všiml nějakého hlasu, který jsem předtím neznal nebo na který jsem předtím nebral ohled. Mluvil ke mně někdo? V nouzi a rozervanosti, kterou jsem uvnitř cítil, jsem se začal modlit a mluvit s Bohem, jak jsem se tomu jako dítě naučil od babičky: „Milý Bože, pokud jsi tady, tak jedině ty mě teď můžeš pomoci. Jsme na konci svých sil a možností. Pokud se odsud dostanu živý a zdravý, pak bude můj život patřit tobě. Asi takovým způsobem jsem hovořil k Bohu. Konečně se setmělo. Střelba ustála. Rusové dobyli pahorek. Ale jak se dostaneme ven z našeho zákopu? Dnes vím, že Bůh použil ruce dvou nepřátelských vojáků. Když Rusové zaujali pozice na dobytém návrší, objevili dva jejich vojáci v nedaleké díře zasypány dva zdánlivě mrtvé německé vojáky. Začali rukama odstraňovat hlínu, aby uvolnili naše těla. Chtěli nám vzít, jak bývalo zvykem, holínky a podobné věci, jako třeba rukavice nebo hodinky. Po chvíli uvolnili mého kamaráda natolik, že jej mohli vytáhnout z díry. Gunther teď ležel na krytu zákopu a jeden z vojáků jej začal obírat. Ten druhý zatím osvobozoval mne. To by jedinečný pocit, předstírat smrt, nevydat ani hlásku, nekašlat, nahlas nedýchat. Všechny tyto známky života mohly znamenat smrt. Voják, který obíral Gunthera, náhle zakřičel: „On žije, žije!“ Při stahování rukavic si všiml, že má teplé ruce a nahmatal tep. Skočil na stranu pro zbraň. Když to Gunther zpozoroval, dal dohromady poslední síly, vyskočil a vyrazil vojákovi zbraň z ruky. Zazněl výstřel. Nato jsem já vyskočil z druhé díry, naprosto ztuhlý jsem to z posledních sil zvládl. Vyběhl jsem stejným směrem jako můj kamarád, kterého jsem vnímal jen jako stín. Byl to moment překvapení, strach obou Rusů nebo byli jejich oči zastřeny samotným Bohem, že jsme mohly utéci? Byli jsme zachráněni! Zmocnil se nás pocit vděčnosti a radosti. Obzvláště jsem však děkoval svému Bohu, že mi ještě jednou daroval život.
Helmut Binus
